Animace naší výstupové trasy na Eiger (pohled z Mnicha).

V sobotu ráno, 1.7.2006, se přesunujeme z oblasti Grimselpassu přes Interlaken do Grindelwaldu. V plánu zde máme především severovýchodní hřeben Eigeru (3970 m) – Mittellegigrat (AD/D, G5, IV) a bonusově možná kopce Mönch (4107 m) a Jungfrau (4158 m). Předpověď (spolehlivá ze snow-forecast.com) slibuje minimálně dva dny azura, tak chceme využít příležitosti a dostat se nahoru co nejrychleji.

Lucka i Doktor ještě cestou v Meiringenu kupují nové teleskopické hůlky (běžné turistické stojí 40 franků, kvalitní přes 100).

Auta necháváme na parkovišti v Grundu u řeky nedaleko stanice zubačky. Na den se platí 4 franky. Méně příznivá je údajně cena zubačky na Kleine Scheidegg (zaslechl jsem něco kolem 30 € tam a zpět), tak je rozhodnuto, že ušetříme a půjdeme pěšky. Prý je to vpodstatě po vrstevnici.

Mě jako kartografa nemohou klamat dlouho. Brzy odhaluju, že z Grundu (943 m) je to na Kleine Scheidegg (2061 m) přes 1000 metrů převýšení. Rovněž se jdu podívat přes most, jak dlouho to trvá, a volám za ostatníma, že je to 3 a půl hodiny a ne avizované 2. Nikdo na mé nářky nedbá. Můžu být rád, že nejdeme pěšky po hřebenu až na chatu Mittellegi (3355 m), to by bylo tepřiv něco (původně to byla jedna z variant).

V poledne tedy, v úžasném vedru, opouštíme s našimi naloženými batohy Grindelwald. Cesta nás nešetří a stoupá opravdu strmě. Počítám nejen, zda vyjdeme s penězi, když si Lucka zapomněla peněženku v autě, ale i kdy dorazíme na chatu Mittellegi. Vychází mi, že to snad bude ještě za světla. Ovšem zítra se na Mittellegigratu (počítán na min. 12 hod) nechci vidět.

Větší starost než o sebe mám o Lucku, která těmito pochody trpí nejvíce. Z mapy zjišťujeme, že zubačka cestou na Kleine Scheidegg dvakrát staví a že bychom tedy mohli přistoupit. Ale chyba lávky! Na mezistanici nikdo není a papír říká, že můžeme přistoupit jen pokud máme předem zajištěná místa (a lístky). To nemáme, takže chtě nechtě musíme pěšky.

Naštěstí to nakonec není tak hrozné a za tři hodiny jsme na Kleine Scheideggu. Kupujeme zpáteční lístek na Jungfraujoch. Vyjde prý levněji, než jen na Eismeer, a pak z Jungfraujochu zpět. Platí 10 dní, stojí asi 104 franky, v eurech kurz 1,51 (nic moc) a 2 franky poplatek. (Pozn: nejvýhodnější výměna eur na franky, lepší než v bance, nás vyšla nákupem v Coopu, slušný kurz a bez poplatku – vrací franky).

Pán v pokladně se děsně diví, že chceme vystupovat na Eismeeru a ověřuje si, kam jdeme. Z chatou Mittellegi je spokojen.

V 15:41 vyrážíme zubačkou spolu s japonskými a indickými turisty vzhůru. Výhledy končí ve stanici Eigergletscher (2320 m), dál je to tunelem. Pouští ale zajímavé video o zubačce i severní stěně Eigeru. Lucku pojme hrůza, když spatří letecké záběry na chatu Mittellegi, kde chceme dnes spát. Na úzkém hřebínku sedí malá chata a kouká na obě strany do prostoru...

Přímo v severní stěně vlak na pět minut staví a všichni se hrnou ven pokochat výhledy z oken. Zima, vítr, mraky, to jsou hlavní pocity. Zapomněli jsme se přioblíct a baťohy máme v nákladním prostoru.

Stejná akce s výhledem zpoza oken se opakuje i na Eismeeru, s tím rozdílem, že my vykládáme baťohy a paní průvodčí nás odvádí stranou a ukazuje nám dveře do tunelu, kterým se dostaneme ven. Opět zima a vítr, dveře připráskne průvan. No, pěkný...

Řádně se oblékáme a v plné zbroji se noříme do tunelu. Potmě se po pár desítkách metrů prodereme k vyústění na ledovec. Jsme ale ještě vysoko, znovu se tedy noříme do tunelu a po ledovatém povrchu klouzáme tunelem níže, kde vylézáme dírou ze skály a nastupujeme na ledovec. Je 16:45, slunce svítí, ale naše cesta k chatě Mittellegi už se zvolna noří do stínu.

Ve vyšlapaných stopách se vydáváme po vrstevnici severovýchodním směrem. Mačky nejsou třeba. K chatě vedou dvě cesty, jedna traverzem po skále, druhá spodem po sněhu až pod chatu, a pak přímo nahoru k chatě. Chceme tou skalní cestou, ale nějak se nám nedaří ji najít. Nastupujeme sice podle stop na skálu, ale je to dost nepříjemné. Údajně by se mělo kus vylézt, a pak jít po chodníčku traverzem, ale nám se nedaří žádný chodníček najít, tak zase sestupujeme a jdeme po sněhu. Závěrečný výlez k chatě je místy díky sněhu a lámavé skále (resp. suti) také trochu nepříjemný. Nicméně v 19:30 jsme na chatě.

Naskýtají se nám letecké pohledy na mraky pod náma. Slunce ozařuje úzký strmý hřeben, kterým se chceme zítra vydat na Eiger. Paráda.

Mittellegihütte a Eiger (a já:-).

Chatárka nás rozděluje, čtyři do sudu venku (Winterraum), dva do chaty. Je zde plno. Lepší by bylo nahlásit se předem v nějakém sportovním centru v Grindelwaldu. No ale když nechceme jídlo...

Cena 25 franků na osobu, ale v eurech to vyjde asi o dva franky dráž.

Vaříme ze sněhu u chaty, stejně jako chatárka. Taky pro urychlení od ní kupujeme litr horké vody za 3 franky.

Slunce naštěstí svítí dlouho, až v půl desáté sledujeme jeho západ a jdeme spát.

Vstáváme ve 4:40. Než se vykodrcáme, chata je prázdná a všichni před náma na hřebenu. Jen Italové z našeho sudu v klidu snídají. Odcházíme v 5:30.

Jdeme ve trojce s Doktorem, hned od začátku navázaní. To se mi ale nelíbí, vzhledem k tomu, že se nejistíme (takže bychom letěli všichni) a protestuji tak silně, že se brzy odvazujeme. Snažíme se postupovat co nejrychleji, takže v lehkém terénu nejistíme a zajišťujeme jen těžší místa (trojkové, čtyřkové lezení), kde jsou i nějaké nýty a železa.

Expozice je úchvatná. Úzký hřebínek, doprava dvoukilometrová severní stěna, vlevo ledovce a čtyřtisícovky.

Dostáváme se k prvním fixům – silná lodní lana. Vychází slunce. Na lanech se jistíme prusíky, a tak doháníme družstvo dívek, které se tam dojišťují. No, ale počkáme...

Překonáváme skalní věžičky i nepříjemná sněhová pole. Jednu délku slaňujeme a opět nastupujeme do fixů v nejprudším místě hřebenu.

Lehčí pasáže nejistíme.

Parádní expozice.

V nejtěžších místech jsou fixy. Pohled severní stěnou až do Grindelwaldu.

Nahoře si chvíli oddechujeme v mírnějším úseku a zastavujeme se před sněhovým hřebenem, který vede až na vrchol. Je 11 hodin. Zde Doktor, který se vždycky do všeho hrne, najednou prohlašuje, že tohle nedá. No, půl na půl se mu nelíbí ten hřeben a to, že stále nevidí nikoho sestupovat z vrcholu naší cestou – jižním hřebenem přes Eigerjochy. Nicméně mě tím dost překvapuje.

Jdu se na to podívat. No, skutečně, velmi nepříjemný traverz podél hřebene severní stěnou. Ale přijde mi, že by to v mačkách nemusel být takový problém. Zvlášť, když jsou tam vyšlapané stopy od všech před náma (např. těm holkám před náma to asi zvláštní problémy nedělalo, když to tak přeběhly). Lucka samozřejmě zaujímá postoj návratu, nelíbila se jí už ani ta předchozí sněhová pole, natož pak tohle. Za chvíli doráží i naše druhá trojka. Začínáme debatovat, co podniknem. Tomáš to jde okouknout a přestože se mu to moc nelíbí, docela by to zkusil. Petr je ovšem pro návrat. Nějak není ve své kůži.

Nakonec se tedy rozhodujeme pro sestup, i když je jasné, že nebude snadný. Tomáš začíná sestupovat, ovšem po pár metrech rozčileně prohlašuje, že tohle se mu slézat zpátky nechce (že to nejde). Navrhuju tedy, ať to aspoň zkusíme po tom hřebenu nahoru. A hned se do toho hrnu. Navazujeme se na lano daleko od sebe, nazouváme mačky a s cepíny začínáme traverzovat. Snad by někdo stihnul skočit na druhou stranu hřebene, kdyby to někomu podjelo...

Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Mezi nohama se dívám do severní stěny (Grindelwald je téměř 3000 metrů pode mnou). Sníh je celkem tvrdý, občas je to jen po předních hrotech. Cepín také neskýtá příliš jistoty. A když už si myslím, že jsem nahoře, objeví se další hřeben, snad ještě horší.

Traverz nad severní stěnou.

Na vrchol se poněkud roztřesený dopracovávám ve 12:40. Ve vrcholovém nýtu (nic jiného zde není) dobírám Lucku a Doktora. Lucka prohlašuje, že něco takového nikdy více...

Pohled z Eigeru na Mnicha a Jungfrau.

Vrchol stojí za tu námahu. Dlouho se ale nezdržujeme a uháníme jižním hřebenem dolů. Nejprve ještě po sněhu, pak slaňujeme asi tři délky po skále a dál už se dá jít, celkem bez problémů. Přecházíme sněhová pole, která už nám ale nedělají takové problémy a dole v sedýlku čekáme na naši druhou trojku. Tak hodinu za náma vidíme Italy.

Posilňujeme se a pokračujeme po hřebenu přes Eigerjochy. Musíme opět nasadit mačky a traverzovat nepřijemná sněhová pole. Pak zdoláváme trochu obtížnější lezecký úsek, kde se jistíme a jako bonbonek krásný strmý ledový žlábek, kde se mi vybavují úvodní záběry z filmu Touching The Void.

V 17:30 se konečně dostáváme na ledovec pod severovýchodní stěnou Mnicha (Tomáš ještě neví, že se sem brzy vrátí). Dál už je to pochod po ledovci okolo Mnicha na chatu Mönsjochhütte (3650 m), kde jsme před půl sedmou. Cesta nám trvala 13 hodin.

Přespání v chatě stojí 26 franků na osobu, ale mají výhodnější kurz na euro, takže platím méně, než na Mittellegi. Velkým překvapením pro personál je, že nechceme jídlo (polopenze je +30 franků na osobu). Pro nás je zase překvapením, že na chatě vpodstatě není voda. V kuchyni jí tedy mají dostatek, prodají horkou opět za 3 franky na litr, ale studenou leda minerálku. Večer se otevírají umývárky, kde je údajně nepitná voda dovezená z Jungfraujochu. Kdyby jen strašili, že není pitná, ale ona navíc teče jen opravdu čůrkem, takže na natočení lahve by člověk čekal celou noc. Jinak je to ale chata velká a komfortní.

Večer už nevaříme, nikdo nějak nemá hlad. Já jsem neskutečně unavený a nohy mi bolí jako nikdy. Pořádně ani nemůžu usnout, necítím se vůbec dobře. Zaberu až kránu.

Mönch (4107 m), Normalroute (3. 7. 2006)

Jungfrau (4158 m), Normalroute (4. 7. 2006)

Po včerejším náročném počinu dáváme odpočinkový den. Vstáváme až asi v devět, pak pod chatou dlouho vaříme a až po jedenácté se vydáváme na výstup.

Mnich se tyčí přímo nad chatou a k nástupu do normálky je to co by kamenem dohodil. Jdeme tedy kousek po vyrolbované cestě směrem na Jungfraujoch a po chvíli (nedaleko švýcarské vlajky) nastupujeme na jižní rameno východního hřebenu (AD-, II). Zpočátku je to snadné lezení po skalkách, později čím dál ostřejší sněhový hřeben, který je zvláště v závěru velmi efektní. Občas se s protijdoucími jen těžko vyhýbáme. Výstup je to tedy za příznivého počasí snadný, ale bez maček a cepínů bychom se neobešli. Jištění není třeba.

Závěrečný hřeben na Mnicha.

Za necelé dvě hodiny jsme na vrcholu. Výhledy nám začínají kazit mraky. Tomáš vytahuje foťák, aby pořídil vrcholový snímek a ten mu znenadání vyklouzává a veze se po sněhu dolů severovýchodní stěnou až k jejímu úpatí. Tam někde jsme včera procházeli z Eigerjochu na chatu. Snad se tam pro něj bude dát zajít...

Tomáš popobíhá po hřebenu a zírá za foťákem. Vypadá, že za ním každou chvíli skočí. Naštěstí to neudělá. Místo toho se vydává na sestup, aby mohl co nejdříve začít pátrací výpravu. Já čekám na Lucku, která akorát přichází.

Když se trochu protrhnou mraky, pořizujeme vrcholové foto a uháníme taky zpátky. Za hodinu jsme dole. Tomáš, Petr a Doktor už jsou někde daleko na cestě za foťákem. My se jdeme podívat na Jungfraujoch.

Ráno mě během rozehřívání sněhu napadlo, že když je Jungfraujoch normální železniční stanice, tak by tam měla téct na záchodech voda. Vzhledem k tomu, že z chaty je to půl hodiny (a zpět třičtvrtě), vyjde to rychleji, než rozehřívat sníh...

Po vyrolbované cestě jsme opravdu za půl hodiny u Jungfraujochu. Hemží se to zde turisty. V sandálkách a kraťasech ťapou sněhem, někteří se vozí na kladce, jiní si půjčili snowboard a jezdí na malinkém vleku.

Noříme se do skály. Na záchodech bereme vodu. Vyvážíme se přes 100 m vysokým superrychlým výtahem nahoru na vyhlídku. Lucce není moc dobře, tak už sám probíhám zbytek tohohle městečka ve skále. Nádraží, bary, restaurace, konferenčí sál, výzkumná stanice, výtahy, výstava, ledová jeskyně (v ledovci chodby a různé sochy), vyhlídka na ledovci. A je to. Můžeme se vydat na cestu na chatu.

Plahočíme se již osamělou cestou vzhůru k chatě. Každých pár kroků nabíráme dech. Trochu se mi točí hlava, trochu bolí a trochu se mi chce zvracet. Celý den mi nebylo akorát, ale teď to na mě nějak dolehlo. Zdá se, že vliv nadmořské výšky se dostavil. Ještě že jsme byli včera OK.

Ani ostatním není o moc lépe. Výprava za foťákem je řádně vyčerpala. Sice se vybáli v trhlinách, ale našli ho (plně funkční), je to dobrý. Doktor rozdává růžové pilulky na bolest hlavy a nikdo nechce vařit, že nemají hlad či chuť. Já nakonec vařím. Buď mi to jídlo pomůže nebo mi bude blbě, ale tenhle stav mezi se mi nelíbí. Kupodivu mi to docela pomáhá, aspoň se mi nehoupe žaludek.

Večer jdeme zase na pivo (za 6,50 CHF) a kujeme plány na zítra. Nějak opadla motivace pro zdolání Jungfrau. Nakonec je rozhodnuto, že to zkusíme. Vyrazit však musíme brzy ráno, odpoledne se má kazit počasí a je to celkem kus cesty. Jen Lucka se necítí a zítra s námi nepůjde. Dá si odpočinek, dojde na Jungfraujoch a pojede dolů napřed. Obává se, že by nestačila ostatním.

Vstáváme po páté. Naši italští spolunocležníci už jsou hodinu pryč. Ve třičtvrtě na šest vychází slunce, krátce poté opouštíme chatu. Už se sem nebudeme vracet, takže si neseme všechno s sebou (většinu ale na sobě, takže baťohy ani moc neváží).

Míříme po cestě k Jungfraujochu, jde se jak po asfaltce. Mraky se postupně trhají a Jungfrau se nám ukazuje v celé své kráse, ozářená vycházejícím sluncem. Normální cesta vede z Jungfraujochu přes Rottalsattel (výrazné sedlo z našeho pohledu vlevo od vrcholu) a jihovýchodní hřeben (AD-). Jasně vidíme vyšlapané cesty do sedla. Jsou dvě, jedna vlevo se dostává přes skalky na široký hřeben a po něm k sedlu, druhá vede zprava po ledovci přímo k sedlu.

Jungfrau v ranním slunci.

Zamíříme doleva ke skalám. Zde potkáváme početnou skupinu vracející se shora. Nevím, jestli byli na vrcholu o půlnoci či co. Nalézáme do skalek. Bereme to zprava. Najednou to nějak ztěžkne a už nevidíme poškrábanou skálu od maček. Lezení už je to chvílema čtyřkové, dokonce nalézám do pětkového sokolíka, ovšem rychle se vracím. Asi jsme špatně, ale kdo by se vracel. Dáša s Tomem. Že prý to obejdou a půjdou přímo po ledovci.

Já s Doktorem se dál dereme vzhůru, za námi i Petr. Nahoře musíme být každou chvíli. Závěrečný výlez je opravdu nepříjemný, skála se strašně láme. Petr se dožaduje jištění, což se dá pochopit.

Konečně jsme na sněhu a můžeme pokračovat po hřebenu směrem k sedlu. Později překvapeně zjišťujeme, že Dáša s Tomášem jdou asi půl hodiny za námi, za trojicí s horským vůdcem. Obešli ty těžké skalky zleva (za tím vůdcem), tam to prý bylo v pohodě...

Do sedla je třeba vylézt asi 70 m dlouhé prudké sněhové pole. Není to až taková sranda, zvláště v prostřední části, kde je led a leze se opět jen po předních hrotech. Petr se dožaduje jištění, což se dá pochopit, tak ho shora dobíráme.

Dál cesta pokračuje jihovýchodním hřebenem. Leze se vlevo podél skal, kde jsou i slaňovací tyče. Ty využíváme k průběžnému jištění. Jde asi o tři délky, pak už je zase jen sněhové pole, méně strmé, kde se dá jít bez jištění. Petr se ovšem dožaduje jištění...

Závěrečný hřebínek je opět po skále, tam už se ale nejistí ani Petr :-) A jsme na vrcholu. Je 10:40, tedy za necelých 5 hodin. Výhled na jih nám zakrývají mraky, ale na Eiger i Mnich vidíme dobře.

Sestup do sedla kopíruje výstupovou trasu, ty skalnaté délky slaňujeme. V sedle Doktor zřizuje ze svého cepínu štand a já s Petrem na jednoducho slaňujeme. Až dolů chybí tak 15 metrů. Petr ten kousek slézá, já délám štand a jistím Doktora, který to musí slézt celé až shora. Má na to dva cepíny. Slézá to i horský vůdce, který předtím spouštěl klienta. Má výhodu, že tam má ledovcové šrouby. Nicméně Doktorovi to jde snad lépe, než tomu vůdci a bez nehod slézá dolů. Uleví se mi, mám totiž silné pochybnosti o mém štandu.

Petr slaňuje kolem slézajícího vůdce.

Ze sedla volíme trasu přes ledovec přímo na Jungfraujoch. To už je akorát trmácení v rozměklém sněhu. Občas nějaká trhlina, tak jsme navázaní.

Za necelé tři hodiny jsme z vrcholu na Jungfraujochu. Zde již čekají Tomáš s Dášou, kteří to pod tou prudkou pasáží otočili a vrátili se sestupovou cestou přes ledovec.

Prohlížíme si Jungfraujoch a brzy ho opouštíme vlakem dolů. Ten nikde nestaví a v televizi dávají hlavně reklamy.

V 15:40 jsme na Kleine Scheideggu, odkud uháníme opět pěšky “po vrstevnici” do Grindelwaldu. Lucka už na nás čeká v kempu Eigernordwand v Grundu. Vyjde na 17 franků, teplá voda v ceně (neomezeně). Takže se kultivujeme, už bylo třeba.

Úkol splněn.

---

Užitečné odkazy:

http://www.vsk.vutbr.cz/vertical/hory/bernske_alpy.html - Bernské Alpy, Mittellegigrat na Eiger (česky)

http://www.grindelwald.com - Grindelwald, turistické info (něm., franc., angl. ...)

www.grindelwald.ch/mittellegi/mittellegihütte.htm - Stránky chaty Mittellegi, info o chatě (německy)

http://www.moenchsjoch.ch/ - Stránky chaty Mönsjoch, info o chatě a trasách, velmi pěkné (německy)

http://de.wikipedia.org/ - Wikipedia, množství info o Eigeru, Mönchu i Jungfrau (německy)