Národní park Paklenica, Severní Dalmácie, Chorvatsko - www.davidhavel.wz.cz

Národní park Paklenica, Severní Dalmácie, Chorvatsko

Obsah:

Úvod

V Paklenici jsem byl se svou přítelkyní v týdnu od 15. do 22. června 2002. Celý tento týden panovala tropická vedra a jen zřídka se objevil nějaký mráček. Do paměti se mi proto vryla jako krásná drsná skalnatá nehostinná oblast s téměř polopouštním podnebím. To je ale samozřejmě značně zkreslený pohled. Skutečnost je totiž daleko pestřejší.

Přírodní charakteristiky

Národní park Paklenica se nachází v horském masivu Velebit. Ten odděluje Středozemní moře od kontinentální části Chorvatska v délce 145 kilometrů, přičemž dosahuje nadmořské výšky přes 1700 metrů. Národní park zde byl vyhlášen již roku 1949. Dnes Paklenica patří k nejatraktivnějším oblastem severovýchodní části Středomoří. Se svými dvěma kaňony - Malou Paklenicí a Velkou Paklenicí, starověkými bukovými lesy, strmými vápencovými stěnami a nejrozmanitějšími krasovými jevy, láká tento přírodní fenomén všechny milovníky přírody, horolezce a turisty.

O rostliny ani živočichy se sice moc nezajímám, ale prý se zde vyskytuje pár vzácných druhů. Já se staral pouze o zmije, především proto, aby mě neuštkly. Je třeba mít se na pozoru, protože na zmiji růžkatou můžete narazit prakticky kdekoli. A je údajně jedovatější než naše zmije.

Kaňonem Velké Paklenice

Kaňon Velké Paklenice je nejnavštěvovanější částí NP Paklenica a hlavní horolezeckou oblastí. Přístup je velmi snadný. Z přímořského městečka Starigrad sem vede nová asfaltová silnička. Ke vstupu do parku, kde se platí vstupné, je to pár metrů.

Vstupné bylo (v červnu 2002) 30 kn na osobu na den, studenti to mají za 15 kn. Pro horolezce může být výhodnější pětidenní vstupenka za 50 kn, ale prý neuznávají průkazy ČHS. My jsme to ani nezkoušeli, protože jsme vstup platili snad jen jednou. Otevírací doba pokladny je totiž od 7 do 19 hodin. Vzhledem k tomu, že do dlouhých cest, např. na Anića kuk, je dobré nastoupit brzy ráno (okolo osmé), procházeli jsme před sedmou bez placení. Pěšky je to pak pod stěnu Aničky ještě dobrá hodina cesty.

Orientační mapka je (byla) na http://www.qsl.net/ok1tuo/paklenica.html

Hned u vstupu do parku se nachází velké parkoviště (bezplatné). Silnička pokračuje dál mírně vzhůru asi tak 2 km ke druhému parkovišti (také bezplatnému), kde však nemusí být vždy volné místo. Cesta stále sleduje koryto horské říčky Paklenice. Ta je živena vodou z roztátého sněhu a z dešťů a v létě její spodní část vysychá. Tento proces jsme postřehli i za pouhý týden našeho pobytu tam. Každým dnem se posouval začátek spodního suchého úseku koryta o něco výš. Hned u vstupu do parku stranou od cesty pak nalezneme dokonce starý mlýn.

Od druhého parkoviště, kde lze zakoupit kromě pohledů a suvenýrů také lepší mapu oblasti (za 35 - 40 kn), než jakou dostanete při zaplacení vstupného, či horolezecké průvodce (85 - 90 kn), vede kaňonem dobře upravená stezka. Prakticky po pár krocích narazíte na první odjištěné cesty (viz. dále). Kousek dál se nachází nejužší a najatraktivnější část kaňonu, soutěska nazývaná Klenac. Kaňon je zde široký pouze 30 - 40 m, vápencové stěny vysoké přes 300 m jej svírají z obou stran. Je zde dobře odjištěno množství pěkných cest (viz dále).


Velika Paklenica.


Výhled na Velkou Paklenici po dolezení jedné z cest.

Stezka stoupá serpentinami stále vzhůru podél potoka, který zde tvoří malá jezírka a vodopádky s průzračně čistou vodou (pokud ještě nevyschl).

A pak se nám otevře pohled na jednu z dominant Velké Paklenice, stěnu Anića kuk (714 m. n. m.). Na informační tabuli jsou zakresleny cesty vedoucí touto 350 metrů vysokou stěnou (viz. dále). Lze zde odbočit vpravo a značenou cestou (sestupovkou) vystoupat až na vrchol Anića kuk. Ta stoupá podél nástupů k jednotlivým cestám ve stěně, kryta stínem bujné vegetace. Závěrečný úsek je trochu náročnější, po ostrých kamenech. Za vynaloženou námahu se Anička odvděčuje nádherným výhledem na moře s nesouvislými pásy pevniny a ostrovy a na severu na horský masív Velebitu.


Aniča kuk (po vylezení Mosoraski), výhled k moři.


Aniča kuk (714 m. n. m.).

Zpět (na dno kaňonu) se můžeme vrátit stejnou cestou nebo pokračovat dále po zarostlém náhorním plató. Sporé značení je nutné dobře sledovat. V některých místech lze snadno sejít z cesty. Úmorné vedro nás nesmí odradit od obutí pevné obuvi. A pozor na zmije!

V minulosti byla tato oblast hustě osídlena, o čemž svědčí zpustlé kamenné stavby a zarostlá políčka (např. zbytky několika stavení zvané Jurline).

Vraťme se ale do kaňonu Velké Paklenice. Neodbočíme-li k vrcholu Anića kuk, dostaneme se po cestě k rozšíření kaňonu, k zelené oáze zvané Anića luka (250 m n. m.). Je zde také pramen pitné vody, což je v letních vedrech velmi důležitá informace.

Dále cituji z www.jaderske.cz:

"Do protilehlé části kaňonu vede odbočka ke krápníkové jeskyni Manita peć. Je to největší jeskyně ve zdejším národním parku, je dlouhá 175 m a tvoří ji dvě velké síně. Je dobře zpřístupněná, vstup pouze s průvodcem.

Od Anića luka zúžená cesta stoupá do horní části kaňonu. Tady, u lesní chaty zvané Lugarnica (tj. hájovna), je možno si odpočinout a v případě špatného počasí poskytuje Lugarnica dobré útočiště před nepohodou (cca 400 m n. m.). Od parkoviště je asi 90 min. chůze (při výstupu). Právě v těchto místech je možno v plné míře obdivovat nádheru a rozsah proslulých lesů tohoto národního parku. Nedohledné bukové lesy (buky tvoří 70 % zdejších lesních porostů) střídají lesy borovice černé a další. Lesy obývají četné vzácné druhy velebitské fauny. Od hájovny Lugarnica se vychází do dalších částí národního parku, bohužel již podstatně méně navštěvovaných, např. do lokalit Klimente a Močila na východě nebo do Brezimenjače, Stražbenice nebo Rujnu na západě.

Pokud se pokračuje stále vzhůru do vyšších pater Velké Paklenice, dojde se až k horské chatě (Planinska kuća) v nadmořské výšce 550 m, u mostku přes horský potok. Okolí tu dominuje mohutný Crljeni kuk (1661 m) a Babin vrh (1431 m). Zastiňují pohled na nejvyšší vrcholy Velebitu, na Vaganski vrh (1757 m) a na Sveto brdo (1751 m) V blízkosti chaty je několik maličkých osad - Parići, Ramići aj. Od horské chaty se nabízí několik možností výstupů: na východ k lokalitě Ivine vodice, která bývá východiskem výstupů na Sveto brdo, nebo k severu, na Vaganski vrh, východním směrem k Stražbenici se táhnou nejkrásnější bukové lesy, sahající až do výše 1000 m. Výstupy na výše uvedené horské vrcholy jsou vhodné pouze pro zdatné turisty, kromě toho je třeba počítat s několikahodinovými výstupy."

Kaňonem Malé Paklenice

Do kaňonu Malé Paklenice vede cesta z městečka Seline, ležícího asi 3 km od Starigradu. Na rozdíl od Velké Paklenice se zde neplatí vstupné, není tu informační středisko ani asfaltová silnička či upravená stezka. Nesmí se tu horolézt. A právě díky tomu všemu to stojí za to. Výstup vyschlým korytem potoka, přes balvany i hustými lesními porosty, je dosti fyzicky náročný. Cesta je sice značena, ale příliš lidí se sem nevydává. Pravděpodobně zde nikoho nepotkáte. Když korytem ještě teče voda (na jaře či v období dešťů), mohl by být výstup značně komplikovaný, ale v polovině června zde již žádná nebyla.

Zdejší nepřístupné skalní stěny se staly hnízdištěm vzácného supa bělohlavého (rozpětí křídel 2,5 m), což svědčí o nedotčenosti přírody v kaňonu. A proto opět, pozor na hady, já potkal dva.


Malá Paklenica

V horní části kaňonu (200 m. n. m.) se nachází nevelká jeskyně Kapljarka.

Ke konci kaňonu pak stezka uhýbá doleva a stoupá ke sv. Jakovu. Doporučuji pokračovat po ní dál přes náhorní planinu, jako vystřiženou z Vinnetoua, přes Jurline do kaňonu Velké Paklenice a jím sejít zpět do Starigradu. Celý okruh tvoří krásnou náročnou celodenní túru. Je třeba vzít si dostatek vody, doplnit se dá až na Anića luce ve Velké Paklenici.

Horolezecké terény

Velika Paklenica (v Malé se lézt nesmí) je údajně nejvýznamnější chorvatskou lezeckou oblastí. Asi tak polovinu lezců tvoří Češi a Slováci (půl na půl) a zbytek německy mluvící (Švýcaři, Rakušané, Němci), Slovinci a Chorvaté.

Materiál vskutku náramný: drsný neoklouzaný vápenec, ostré hrany, odštěpy, sokolíky, kolmé "choboty". Délky cest od 10 metrů až po 350 metrů ve stěně Anića kuk všech možných obtížností.

Krátké cesty jsou vesměs dobře odjištěny. Dlouhé často lezené cesty mívají dobré štandy a jištění většinou jen v těžkých místech či tam, kde nelze nic dát. Je dobré mít sadu vklíněnců, příp. alespoň smyčky. V průvodci je uvedeno, co je na kterou cestu třeba. Pozor také na délku lana. Stalo se nám, že jsme vylezli 120 metrů dlouhou cestu na Anića kuk a nahoře bylo u slanění napsáno 2 x 40 m. S naším 50 m dlouhým lanem by to byl celkem problém. Museli jsme slanit s kolegy ze Švýcarska, kteří se tam náhodou také jinou cestou dostali a měli dvojité lano. To je mimochodem u těchto dlouhých cest asi optimální řešení.

Nejoblíbenější lokalitou je Anića kuk. Přístup (viz výše) po cestě kaňonem vzhůru až k nápisu Anića kuk (15 min. od parkoviště). Dále vpravo, přes potok pod stěnu (celkem 25 až 30 min.). Do dlouhých cest se nastupuje brzy ráno, odpoledne do stěny neúprosně praží slunce (a že to v Chorvatsku umí!).

Zde mohu doporučit:

Mosoraski (5+, 350 m) (10 délek, nově vynýtováno, tutové štandy - kruhy). Nejlezenější cesta ve stěně, ráno brzy na nástup, který poznáte podle velké oválné karabiny (pomníček). Krásná cesta, zprvu délky obtížnosti okolo IV, klíčová a nejhezčí osmá délka je dlouhá a vzdušná, tak za 5+ (je to veliký kolmý odštěp, výborně odjištěný).


Mosoraski, 8. štand, nejtěžší délka, 280 m nad zemí.

Saleski (5/4, 120 m) (4 délky, tutové štandy, slušně odjištěno nýty, hlavně v náročných místech, smyčky jsou přesto třeba, ve druhé délce obtížná orientace). Cesta vede na pouze pilíř Anića kuk, tedy ne na vrchol. Dolů se musí slanit, přičemž u slaňáků je napsáno 2 x 40 m, čili lézt s dvojitým lanem či se domluvit s jinou dvojicí a slanit společně. Jinak krásná cesta s dost vzdušnými úseky obtížnosti až 5+.

Dále např. Velebitaski (7-/6 (5+, A1), 350 m, 11 délek), Albatros (7+/6+. 5 (6. A1), 300 m, 9 délek), Klin (8-/7, 5 (6-, A1), 350 m) či pro znalce El Condor Pasa (8/7- (6+, A2/6, A1), 350 m).

Kromě dlouhých cest lze lézt i krátké, velmi dobře odjištěné cesty, začínající hned u druhého parkoviště. Více viz průvodci dále. Ve stínu jsou většinou brzy dopoledne a pak později odpoledne, záleží na konkrétním sektoru.


Malý Čuk, cesta Kukusni (4-) (150 m), Velika Paklenica.

Knižního průvodce (autor Boris Čujič) lze zakoupit asi za 120 kn buď ve Starigradu či na parkovišti v národním parku.

Na internetu jsem našel dva průvodce, s kterými se dá vystačit:

  1. http://galaxy.uci.agh.edu.pl/~gilu/paklenica_przewodnik.html
    (Przewodnik wspinaczkowy po wąwozie Paklenica)
    (Climbing guide about the Paklenica Gorge)
  2. Rock climbing in Paklenica
    ztažený z: http://public.srce.hr/hpd_zeljeznicar/paklenica/index2.htm
    nyní (říjen 2005) k dispozici na: http://www.aozeljeznicar.hr/old/paklenica/index2.htm
    (poměrně dobrý průvodce, hlavně dlouhé cesty)

Starigrad (ubytování)

Starigrad je malé přímořské letovisko, ke koupání se nabízí oblázko - betonové pláže, nepříliš zábavné, kousek od moře se lze skrýt v borovém lesíku.

Je zde mnoho kempů různých velikostí, některé i dost daleko od moře, většinou ne příliš nadstandartně vybavených. Možností může být i kemp v Seline.

Pro náročnější jsou zde hotely Alan, Vičko či Rajna, z nichž prvně jmenovaný se nachází hned u moře (má vlastní pláž) a nabízí za slušnou cenu pohodlné ubytování s výbornou stravou. Mohu ho jen doporučit.


Koupačka u hotelu Alan.

Více informací o Starigradu a možnostech ubytování naleznete na www.jaderske.cz/hrvatska/sgpakl.html, případně na http://www.dalmacija.net/starigradp.htm

Odkazy, které stojí za to

Poslední změny: 13. 10. 2005
doplnění fotek: 21.9.2013