Skialpy v Jeseníkách

(Túra pro lazary)

Tak a je tu Silvestr. Je mi stejně jako včera (docela to ujde, teplota mírně zvýšená, klidový tep taky ujde), tak dlouze rozmýšlíme, co podniknem. V posteli zůstat nechci, ale nesmí to být nic náročného. Rozhodně odmítám běžky. Sněží neustále, nějakých 20 čísel za den, nejsou pořádně protažené ani silnice, natož pak stopy na běžky. Navíc hodně fouká, takže i kdyby to náhodou projeli, tak to stejně bude zavátý. Ne, běžky v Jeseníkách nemají smysl. Ne za těchto podmínek. Už jsem se poučil. Jdeme na skialpy. Ale protože jsem lazar, tak nějakou pohodovku.

Byl nám doporučen sjezd po žluté z Červené hory, tak tam. A protože jsem lazar, tak se vyvezeme na Červenohorské sedlo autobusem. Dobrý kompromis.

Naše trasa. Zdroj dat: viz. má starší školní práce.

Jen tak tak stíháme autobus v 9:38 v Koutech u mostu. Ani jsem si nestihl zavázat vnitřní botičky (nemluvě o tom, že jsem při nalézání do ztuhlých skeletů vzteky málem ty plasty rozšlapal) a dobruslil na zastávku provizorně na lyžích nastavených na Kamila (takže mi v nich nohy držely jen zbožným přáním).

Tento skibus, udávaný jako služba pro hosty, je normální autobus, který se samozřejmě platí. To já jen pro jistotu, člověka zvyklého na Alpy může název skibus či služba pro hosty zmást a může si nedej bože myslet, že je to zadarmo. To je samozřejmě blbost. Samozřejmě. Na sedlo to stojí 25 Kč (to víte, je to dokopce).

Nahoře je velmi nevlídno. Fouká, sněží, všude mraky a mraky sněhu. Vydáváme se s Luckou po lyžařské trase směrem na Červenou horu. Ostatní berou běžky a vyrážejí na druhou stranu, směrem na Praděd. To jim teda nepřeju. Stopy samozřejmě projeté nejsou, v tomhle počasí to ostatně ani není možné (moc se nás to netýká, ale došli jen na Švýcárnu).

Nám se zpočátku šlape dobře. Soudě podle ještě znatelných stop, chvíli před námi někdo šel. Co se počasí týče, chvíli máme sice možnost pokochat se výhledy na Červenohorské sedlo, Dlouhé stráně a Praděd. Pak se však dostáváme na hřeben a potácíme se dále bičováni silným větrem jen s velkými obtížemi. Proti nám se vrací několik nebohých běžkařů, kteří zde zjistili, že tudy  to dnes na běžkách nepůjde. Nechápu, že došli až sem.

Stoupání ze sedla.

Na hřebeni.

Viditelnost se postupně snižuje až na nějakých 20 metrů.  Prošlapáváme stopu hlubokými návějemi (tak dvoumetromými), které se krásně lámají. Laviny na rovině. To je teda situace.

Prošlapávání stopy.

Ty 3,5 km k Vřesové studánce se prosekáváme skoro dvě hodiny. Dále pokračujeme naslepo, protože cesta již vůbec není vidět, k Sedlu pod Vřesovkou. Tenhle kilometr si Lucka protrpí, má strach, že jdeme špatně. Vytrvale volá „Dejve, Dejve.“ Kupodivu se ale poměrně rychle dostáváme na cestu vedoucí dolů k Hučivé Desné.  Stačilo držet směr. Tady se není kam ztratit. Viď?

Vyhráno nemáme na dlouho. Cesta se nám ztrácí s koncem jejího tyčového značení a dál jedeme lesem alespoň v započatém směru. Zpočátku je to parádní sjezd. Metr prašanu, sklon pěkný, jede se docela dobře. Bohužel se však dostáváme příliš doprava do koryta Hučivé Desné. A jsme v pytli.

Počáteční sjezd.

Koryto potoka nás nepustí. Začíná nekonečný namáhavý traverz v hlubokém sněhu kousek nad potokem, který si užíváme až dolů na cestu. Tomu teda říkám sjezd. Škoda, kdybychom to trefili správně, mohlo to být pěkný. Aspoň na to slintáme zespoda.

Nad potokem.

Po běžkařské stopě dole na cestě není ani památky, a tak šlapeme i tady dolů podél Hučivé Desné. Do Koutů je to ze Sedla pod Vřesovkou asi 6,5 km, z toho se na lyžích vezeme ztěží 2 km.

Podél Hučivé Desné.

Zpět na chatu se po pěším přesunu napříč celými Kouty dostáváme až před čtvrtou. Vychází mi to na 14 km. Celé po značených cestách. Zjistil jsem, že skialp v Jeseníkách může být velmi pěkný.

Hodně jsem se šetřil a taky hlídal, nicméně podobné zahrávání se zdravím nedoporučuju. Doma jsem si pak 10 dní poležel na antibiotikách...