Grosser Möseler (3480 m)

Firndreieck (firn 50/55°, severní hřeben II (+) UIAA)

duben 2009

Gr. Möseler. Druhý nejvyšší vrchol Zillertalských Alp. A hlavně nádherný kopec, který nás s Luckou okouzlil během našich výprav na Olperer. Skialpový výstup na něj jsme měli v plánu již od počátku tohoto roku. V realizaci nám bránilo jen špatné počasí.

Až první dubnový víkend se na nás usmálo štěstí. Předpověď i lavinovka vypadaly slibně, a tak jsme obětovali jeden den dovolené a v pátek ráno vyrazili.

Martinovo autem opouštíme v půl sedmé ráno Plzeň. Cestou nabíráme Doktora a tradá po dálnici směr Rozvadov. V televizi tentokrát nekecali, na Rozvadově probíhají hraniční kontroly (vlastně ani nevím proč). Policajti si nás sice bedlivě prohlížejí, ale asi vypadáme neškodně, pouští nás bez kontroly.

Po známé trase přes Regensburg a München pádíme směr Innsbruck a sjíždíme na Zillertal. V Mayerhofenu doleva na Ginzling a dále až na parkoviště u Ghf. Breitlahner (1256 m) (z Plzně 460 km, cca 4,5 hod). Za Ginzlingem byl sice zákaz vjezdu (bez jakýchkoli vyjímek, tedy pro všechny), ale nikdo jej tady nerespektuje. Silnice až k parkovišti je široká a suchá, přestože okolo jsou metrové závěje sněhu (na Šumavě to bývá naopak).

Je poledne. Nasazujeme batohy a vydáváme se na lyžích po cestě, která mírně stoupá údolím podél potoka k Berliner Hütte (2042 m). Sluníčko praží a je opravdu hic, takže volím oblíbené kraťasy a tričko.

Vyrážíme od Breitlahneru.

Podle stop zde před časem někdo byl, ale dnes překvapivě nikoho nepotkáváme. Jen na parkovišti byla dvojice lezců s bouldermatkou. Ti se ovšem vydali ke skalám na druhou stranu, vstříc padání do závějí.

Sledujeme staré stopy, které vedou podél potoka. Jinak cesta uhýbá a traverzuje svahem výše vlevo, ovšem dosti lavinozním terénem. My se na ni znovu dostáváme až u Grawandhütte po krkolomném výstupu křovinami.

Po cestě pokračujeme okolo Grawandalmu do úzké soutěsky, na kterou mám od minule špatné vzpomínky. Cesta zde traverzuje po vysuté betonové lávce, bombardované shora lavinami. Tentokrát to ale jde hladce. Kromě jedné lavinky, která nás na chvíli odděluje od vpředu jdoucího Doktora, už je všechno popadáno a nad námi jsou jen holé svahy. Tahle cesta je skutečně nejlavinoznější přístup k horské chatě co znám.

Traverz po betonové lávce.

Zase jedna lavinka, kousek před chatou Alpenrose.

Od chaty Alpenrose (1873 m), nyní zavřené, je to k Berliner Hütte již jen kousek, a tak si pro jistotu trochu zacházíme. Pro příště, lepší je to vzít spodem podél potoka a až výše vystoupat k chatě.

Dorážíme okolo čtvrté hodiny a obsazujeme krásný winterraum (člen AV 6 €, plus něco za dřevo). Kromě velkých kamen, 14 míst na spaní včetně množství dek a nějakého toho nádobí, je zde i zásoba pytlíkového jídla a hlavně plato piv! Nevím, zda z toho mám mít radost nebo být naštvaný, že jsem se dřel se dvěma vlastníma. Po otevření dobrého bavorského piva a jeho vychutnávání na slunné terase před chatou, začíná převažovat radost.

Zítřejší výstup odtud máme jako na dlani, a tak plánujeme...

Pohled na Gr. Möseler ráno od chaty.

Naše výstupová a sestupová trasa.

Budíček měl být v půl sedmé, ale probouzíme se až v sedm. V osm již sjíždíme po tvrdém umrzlém sněhu od chaty zpět k Alpenrose a začínáme stoupat širokým údolím k ledovci Waxeggkees. Držíme se vpravo. Výstup k ledovci je poměrně prudký. Pak již stoupáme po bílé pláni pozvolněji, ale zase nás začíná ničit sluneční žár a ta strašná jednotvárnost. Levá, pravá, levá, pravá, sleduju špičky svých lyží. Slunce pálí, batoh tíží, vrchol stále stejně daleko, to je teda sport. Nezbývá, než přestat to vnímat a dřít.

Pohled zpět na Schwarzenstein.

Už se blížíme. Gr. Möseler a naše stěna přímo uprostřed.

Cesta je přibližně do výšky 2600 m shodná s výstupem na Schönbichlerhorn (3134 m). Pak se odpojujeme a míříme přímo k severní stěně Gr. Möseleru. Na lyžích stoupáme přibližně do výšky 3100 m. Tady začíná zábava.

Je poledne. Nasazujeme mačky, cepíny, sedáky, připravujeme lano a šrouby do ledu, kdyby bylo potřeba. Doktor nečekaně oznamuje, že mu není dobře a že do toho s námi nepůjde. Pěkně ho to štve, ale nedá se nic dělat.

Martin vyráží. Trochu se to boří, ale celkem to jde. Naštěstí je tady méně sněhu, než minule na Hochalmspitzi. V jeho stopách není tento 50 až 55° svah s převýšením 250 m vážnějším problémem. Naopak si to velmi užívám, i když po hodině a půl výstupu, když dolézáme na hřeben, už toho mám celkem dost. A to nás to hlavní teprve čeká!

Martin nastupuje.

Lucka v akci.

I já si to užívám.

Výlez na hřeben.

Od vrcholu nás dělí ostrý hřebínek. Sice jen 150 výškových metrů, ale docela dost mixového lezení. Martinovi se do toho zpočátku vůbec nechce. Nakonec to ale zkusí a vypadá to dobře. Sníh drží, takže to půjde.

Tohle se mi líbí. Exponovaný vzdušný hřeben s příjemným lezením (asi II+) a parádním výhledem, který ovšem začínají zahalovat mraky. Největší starost mám o Lucku, pro kterou je to zkouška odvahy. Drží se ale statečně, i když už jí dochází dech a chvíli i morál. Jistit vpodstatě nelze, takže se člověk musí spolehnout jen sám na sebe. Na vrchol se dostáváme za další hodinu a půl, tedy v půl čtvrté. Třešničkou na dortu je závěrečný prudký výlez po sněhové převěji k vrcholovému kříži.

Lucka se vydává po hřebenu k vrcholu.

Krásné mixové lezení.

Závěrečný výlez po převěji.

Na vrcholová fota si potrpí hlavně Lucka.

Podle stop zde dnes nejsme první, někdo sem vystoupil z italské strany. I my sestupujeme na italskou stranu do sedla a sjíždíme a pak zase stoupáme okolo Kl. Möseleru do sedélka, přes které se dostáváme zpět na ledovec Waxeggkees. K sestupu tak využíváme klasickou skialpovou trasu z Berliner Hütte.

To už sotva pleteme nohama. Navíc už nemáme ani co pít. Obdivuju Martinovo energii a výdrž. Vpodstatě to celé odtáhnul vpředu a ještě vtipkuje, že by si to dal znovu.

Sestup z vrcholu.

Výstup do sedélka zpět na ledovec Waxeggkees.

Trochu nás trápí mraky, které zahalily ledovec pod námi, ale brzy se viditelnost zlepšuje. Opatrně sjíždíme po ledovci pod skalami směrem k naší výstupové trase, chvíli jedeme i navázaní. Až ve spodní části si užíváme pěkného sjezdu. Sníh tady připomíná cukr krystal, je měkký a sype se za námi, ale drží a jede se po tom dobře. S Luckou si dokonce dáváme prostřední žlab spadající z ledovce.

Lucka si prohlíží žlab, který jsme právě sjeli. Nad ním se tyčí Gr. Möseler.

Závěrečné stoupání k Berliner Hütte s Martinem skoro běžíme. Před očima už máme pivko na chatě...

Krátce po šesté hodině už si vedle Doktora (kterému už je lépe) užíváme posledních slunečních paprsků na terase. S hodnotným výstupem za sebou, to je paráda...

Doktor se zatím opaluje na terase.

Nikdo jiný nedorazil, chatu máme sami pro sebe.

Ráno se počasí trochu horší. Nás už ale čeká jen dlouhý sjezd z chaty do údolí. Držíme se cesty a traverzujeme jednu lavinu za druhou... Potkáváme jen dva Rakušáky, kteří nás upozorňují na to, že silnice k Breitlahneru je zavalena lavinou (na silnici je prý 5 metrů sněhu). Že bychom se dnes nedostali domů?

Obavy se nepotvrzují, silnice je již proražena. S těžkou technikou, kterou tady mají k dispozici, to asi nebyl až takový problém. Takže hurá domů...

Užitečné odkazy:

http://www.alpenverein.at - Alpenverein, chata Berliner Hütte (německy)
http://www.bergsteigen.at - Bergsteigen, Gr. Möseler - Firndreieck (německy)
http://www.snow-forecast.com - předpověď počasí (anglicky)
http://www.lawinen.at/austria/ - informace o lavinovém nebezpečí, počasí v Rakousku (německy)
http://www.austrianmap.at/ - mapy (německy)