zde verze pro tisk

Watzmann

podzimní výšlap na vrchol Mittelspitze (2713 m)

Masív Watzmannu se nachází na území Německa v oblasti Berchtesgadener Land jižně od Salzburgu. Člověk si při pohledu na mapu říká, proč to proboha nepatří pod Rakousko? Nevím, nicméně Němci jsou na svůj Watzmann hrdí.

Jedná se o turisticky velice oblíbenou oblast s množstvím lákadel, jakými jsou např. krásné městečko Berchtesgaden, na skále vystavěné sídlo Kehlstein (Čechy trefně označené jako “ta Hitlerovo chata”) či jezero Königssee.

Východní stěna Watzmannu je pojem pro horolezce, výstup po hřebenu zase pro turisty, což byl tentokrát náš případ.

Byl to Lucky nápad. Že tam vezmeme dědu, jemuž tento vrchol zatím chybí a velmi rád by se tam podíval. Pro neznalé musím dodat, že děda Pavel, ač mu táhne na osmdesát, stále velmi aktivně běhá po horách a občas si s námi vyleze i nějakou lezeckou cestu, pokud není o síle, ale o technice (obtížnosti 5).

Když mu Lucka svůj nápad oznámila, kupodivu se tvářil, že na Watzmann v životě nechtěl. Snadno jsme ho ale přemluvili, i když jeho pochyby ohledně počasí a náročnosti výstupu se nám úplně rozptýlit nepodařilo.

Lucka naplánovala přechod celého hřebene, tedy z Ramsau, parkoviště Wimbachbrücke (cca 620 m) přes chatu Watzmannhaus (1915 m) (4 hod.) na první vrchol Hocheck (2651 m) (+2,5 hod.) a dále zajištěným hřebenem přes Mittelspitze (2713 m) (+0,5 hod.) na Südspitze (2712 m) (+2 hod.) a dolů přes Wimbachgrieshütte (1327 m) (+2 hod.) zpět k autu (+3 hod). To je ale túra náročná jak svojí délkou, tak převýšením. Hlavním problémem se ukázala nutnost nést si celou dobu všechny věci s sebou.

Počasí na víkend 6. – 7 . října 2007 se zdálo být dobré, tak jsme v pátek ráno vyrazili. Autem po dálnici z Plzně přes Rozvadov, Mnichov a dále směr Salzburg, kousek před ním sjezd na Bad Reichenhall a dále po silnici směr Berchtesgaden, Ramsau. Je to 450 km. Nebýt vytrvalého deště a zácpy u Chiemsee (kvůli stavebním úpravám), byla by to rychlá pohodlná cesta. Před Ramsau je označené parkoviště Wimbachbrücke. Za auto se platí 2,5 € za den.

Je asi 13 hodin. Přestává pršet a my se vydáváme lesem v mlžném oparu po cestě pokryté tlejícím listím vzhůru. Vzduch se ani nehne a je docela teplo, takže se při stoprocentní vlhkosti vzduchu rychle zapotíme.

Jak bylo na parkovišti živo, tak zde nepotkáváme téměř nikoho. Děda i s baťohem čile uhání, zato Lucce není moc dobře a trápí se. Míjíme Stubenalm, kousek dál spodní stanici nákladní lanovky k chatě Watzmannhaus, dále chalupu Mitterkaseralm, kde je možné se občerstvit. Výše nás zaujme obrázek s výjevem z 19. st., kde myslivci zastřelili pytláky (takže nejen na Klostermannově Šumavě se děly takové věci) a meteorologická stanice.


Stubenalm. Děda musí na Lucku čekat.

Pohodlná cesta se mění ve stezku. U opuštěného Falzalmu pak končí les. Trochu prší, tak se nám přístřeší hodí. Poslední úsek k chatě je nejnáročnější. Vše je vlhké a kluzké, díky mlze spatřujeme chatu až když se k ní vydrápeme.

Trvalo nám to něco přes čtyři hodiny. Děda se za tu dobu s baťohem příliš nezkamarádil. Necítí se na to s ním podniknout celý přechod a chce zítra vystoupit jen na lehko, kam dojde. Navrhuju, že mu vezmu část věcí, ale to odmítá. Prý se zná a pozná, na co má. Doufám, že ráno bude trochu optimističtější.

Chata Watzmannhaus je obrovská, přes 200 lidí se tam vejde, plus venku má Winterraum, ale zároveň útulná. Obsluha je příjemná, ceny také. Ubytování pro člena AV 9 €, nečlena 18 €, pivo 3,2 € (tuplák - Mass 6 €), jídlo okolo 8 €. Luxusní je, že všude teče pitná voda (ale šetřit!). Nenajdete zde odpadkový koš, každý by si své odpadky měl odnést zpět do údolí. Tohle pravidlo v horách platí obecně a pro Čechy bych ho po zkušenostech chtěl zvláště zdůraznit.

Spát jdeme brzy. Ráno je opět mlha, ale věříme, že bude pěkně a podobně jako pár dalších lidí se vydáváme po značené cestě nahoru na Hocheck. Jinam to ani nejde.

Dědu v noci potrápily křeče, zřejmě včera málo pil, takže o přechodu hřebene nemohla být řeč. Část věcí tedy nechal na chatě (měl docela dost zbytečností) a jde na lehko. Já i Lucka si z tréninkových důvodů neseme všechno.

Stezka vede klikatě svahem, částečně sutí, částečně po skalkách, které ale už na rozdíl od těch pod chatou tolik nekloužou. Občas se dostáváme na hřeben. Výše konečně začínáme rozpoznávat modrou oblohu, až nakonec vylézáme nad mraky a otvírají se nám úžasné výhledy na okolní kopce a moře mraků pod námi.


Výstup na Hocheck začínáme v mlze.

Po dvou a půl hodinách výstupu jsme na vrcholu Hocheck (2651 m), odkud již vidíme docela divoký hřebínek na vrchol Mittelspitze (2713 m). Chvíli odpočíváme, ale brzy si oblékáme sedáky a pokračujeme dál, protože tušíme, že v zajištěných úsecích to ostatním moc nepůjde. Děda zde nechává batoh.


Hocheck (2651 m), v pozadí Mittelspitze (2713 m)

Přímo na vrcholu je bivakovací bouda, Hocheckhütte, nyní zavřená. U ní začíná hřebínek zajištěný ocelovými lany. Nejexponovanější je úplný začátek, kde se jistíme, dále už jsou lana jen pro jistotu a já je nevyužívám vůbec a snažím se lézt vše čistě. Postupujeme rychle, předbíháme pár bojácnějších lidí a za méně než půl hodiny jsme na vrcholu Mittelspitze (2713 m). Otvírá se nám výhled na vrchol Südspitze (2712 m). Hřeben zde vypadá ještě divočeji, než ten který jsme právě zdolali a hlavně je o dost delší. Údajně asi na dvě hodiny. Mrzí mě, že už tam nepůjdeme. Děda by s tím hřebenem neměl problém, ale bojí se následného sestupu. Asi má pravdu, bylo by toho dost, sestoupit nepříjemným terénem až k chatě Wimbachgrieshütte.


Exponovaný začátek hřebene.


Další část je klidnější, občas potkáme trochu sněhu.


Mittelspitze (2713 m)


Pohled z Mittelspitze na Südspitze.

Vracíme se stejnou cestou, tentokrát lana hojně využívám k rychlému sjetí dolů (rukavice jsou nezbytné). Ještě se kocháme výhledy z Hochecku, a pak už jen nekonečný sestup dolů k chatě. To je jistě nejhorší část túry. Nějak jsme díky skialpům zapomněli, že existuje něco jako nudný sestup, při kterém bolí stehna i kolena a trvá strašlivě dlouho. Navíc tam vyřvává skupinka německých městských výletníků, jako předzvěst toho, že na chatě bude podstatně rušněji, než včera.

Dole jsme okolo čtvrté. Opět se ubytováváme a využíváme času k vaření večeře. Jako jediní Češi jsme samozřejmě i jediní, kdo si sami vaří. Ale aspoň máme co dělat.

U chaty jsme opět v mracích, ale ty kvečeru postupně klesají, až se ustálí pod chatou ve výšce asi 1800 metrů. Naskýtají se nám tak opět fantastické výhledy, což samozřejmě všichni nadšeně fotí.


Večerní pohled od chaty na Hocheck.


Watzmannhaus (1915 m).


Děda Pavel s Luckou sledují tu úžasnou scenérii.

Večer si dávám tuplák Berchtesgadenského světlého piva, které je výtečné. Děda neskrývá radost z úspěšného výstupu a já jsem nakonec také velmi spokojený, přestože jsem neudělali celý přechod.

V neděli ráno nás čeká již jen sestup, opět nejprve v mracích, pak chvíli v pásu mezi mraky a mlhou a dolní část opět v husté mlze. U opuštěného Falzalmu, kde se střetávají turistické cesty a je zde poměrně živý turistický ruch, si na stromech všímáme tetřevů. Každý má svůj strom, je jich asi pět. My je příliš neznepokojujeme, ale když je přestaneme bavit, odlétají těžkopádně zas o kus dál. Zdá se, že turisté nejsou ten problém, který by tetřevy ohrožoval.


Za dědou se při sestupu ukazují Kl. Watzmann a některé z Watzmannových dětí.


Tetřev nebo tetřívek?

Dál je již jen nudný sestup a díky zácpám na dálnici dlouhá cesta domů. Děda pak babi referoval, že nemusela mít strach, protože jsem jel celou cestu krokem...

Užitečné odkazy:

http://www.kopce.cz/ - Přechod hřebene Watzmannu (česky)
http://www.alpenverein-muenchen-oberland.de - Deutscher Alpenverein sekce München - chata Watzmannhaus s množstvím informací (německy)